WORKSHOP: Rozloučit se smysluplně, sobota 11:15 - 12:45

Text Sandry k obřadu rozloučení: 

Tento příspěvek zveřejňuji se souhlasem maminky 20-letého B., kterého jsme v neděli vyprovodili obřadem rozloučení v Husově sboru. Jako posilu pro ty, kteří třeba prochází podobnou situací, zažívají stud, lítost, že něco nezvládli, nedokázali dost pomoci svým blízkým ... a také proto, že i v kostele je možné nechat sloužit pohřeb, obřad rozloučení komukoliv, za kohokoliv ... 

"Dobrý den, je možné vzhledem k okolnostem nechat sloužit obřad za mého syna, který spáchal sebevraždu?" napsala mi před 3 týdny P. "Samozřejmě, přijďte, domluvíme se", odpověděla jsem a za týden už seděla P. v mé kuchyni, prohlížely jsme fotky, poslouchala jsem příběh B., který se rozhodl ukončit svůj život, trápení, které mu víc než 4 roky působila vážná psychická nemoc a také smrt blízkého kamaráda. 

"Syn mi dal velkou lekci, jsem díky němu silnějším člověkem a vděčná za jeho život, i když skončil takto", řekla mi P, když jsme se loučily. 

Na obřadu téměř plno, přátelé a kamarádi B. Mladí lidé, někteří možná byli v kostele prvně. Poslouchali jsme B.oblíbenou hudbu, rap, pod urnou s popelem mnoho květin, na urně jeho oblíbené fialové brýle. Jako kdyby skrz ně koukal do nebe ... "B., tíha těch posledních let a okamžiků Tvého života - kdo z nás jí zažil, kdo z nás může soudit? Nikdo. Je těžké přijmout, co se stalo a kam Tě nemoc dovedla, ale chceme děkovat. Za Tebe, Tvou sílu a statečnost, že ses rozhodl v tomto životě tolik nést. A když to už nešlo dál, tak mít odvahu odejít, abys třeba neublížil někomu dalšímu, jak se bála Tvá máma. Nikdo z nás Tě nemůže soudit. .... děkujeme za Tvůj život a za to, jak jsi ho žil. I když to byly vzlety i pády, naděje, ale i propady, tak jste se všichni snažili. 

Jak mi napsala Tvoje statečná maminka - jsou chvíle, kdy prohru nelze brát jako zklamání, ale jako akt milosrdenství. A Tvůj život, ani jeho konec, to není prohra. Žil jsi, jak jen to šlo a když už to nešlo, tak ... i tímto obřadem se pokoušíme rozpustit pocit viny, prosit na odpuštění, že jsme Ti nebyli dost nablízku, aby se události třeba vyvinuly jinak. Jen Bůh ví ... 

Dovolme si truchlit, jak je potřeba. Tento proces je zcela individuální. Pokoušejme se porozumět rozmanitosti a jinakosti. Zůstávejme citliví a láskyplní k sobě i ostatním, hlídejme si hranice a buďme vnímaví k tomu, pokud někdo tyto hranice překračuje. Nebojme se navzdory mínění kohokoliv na to upozornit. Buďme upřímní sami k sobě, buďme v kontaktu se svou duší a nahlížejme i do stinných stránek svých osobností. Pokusme se do těchto temných zákoutí přinést trochu světla... 

Děkujeme Ti, B., že nám v tuto chvíli pomáháš tohle vnímat. Věříme, že je Ti lépe a že jsi našel tolik potřebný a tady nenalezený klid a pokoj v milující Boží přítomnosti ...".P.za mnou po obřadu přišla, říct, že je šťastná. Píšu to sem pouze proto (ne kvůli sobě), že cítím obrovskou pokoru a vděčnost za službu, která je druhým podporou a pomocí. Říkám si, kolikrát než v taláru učeně mudrovat, raději otevřít náruč, přijmout ... snad i mlčet.